Viktorie Vítů: Fotografie mezi póly

Konference představila fotografii jako médium, které dokáže pojmout zdánlivé protivy.

Bez jedné by nebylo druhé: metody a požadavky jedné podmínily vznik druhé; druhá (a možnosti s ní spojené) zásadně proměnila praxi té první. Řeč je o vědě a fotografii. Právě jejich úzký vztah tematizovala konference Photo: Science. Fotografie a diskurzy vědy pořádaná Centrem pro výzkum fotografie Ústavu dějin umění akademie věd České republiky. Otevřela ji plenární přednáška člena týmu, který stojí za Event Horizon Telescope, projektem, díky němuž se v roce 2019 podařilo pořídit první fotografii černé díry. Ačkoliv Maciej Wielgus mluvil velmi přístupně a využíval názorné příklady, bylo patrné, že cesta, která k vytvoření slavného obrázku vedla, nebyla vůbec snadná. Rozmazaný oranžový útvar, který trochu připomíná jakýsi vesmírný donut, nebyl zachycen jednoduchým namířením fotoaparátu do hlubin vesmíru a zmáčknutím spouště. Nasměrovat radioteleskopy a provést měření nestačilo, získaná data bylo třeba následně zpracovat a provést řadu výpočtů. Obrázek, který pak obletěl svět, je vizualizací získaných výsledků. Podoba snímku je navíc ovlivněna interpretativní volbou finální barevnosti. Jde tedy ještě o fotografii?

Sám Maciej Wielgus si tím nebyl úplně jistý, i když poznamenal, že na základě etymologického kritéria by se klonil spíše ke kladné odpovědi. Obrázek, na jehož tvorbě se podílel, neváhá označit za výsledek malby světlem. Ambicí konference však nebylo přinášet jednoznačné odpovědi. Již na plakátu pořadatelky zdůrazňovaly, že spíš než o zobecnění či vytvoření „universalistické“ teorie obrazu, usilují o interdisciplinární obohacení a inspiraci. Kunsthistorické, filosofické či vizuálně-teoretické příspěvky tak doplňovaly příklady z praxe přírodních věd a přednášky uznávaných kapacit se přirozeně doplňovaly s výstupy etablovaných badatelů i čerstvých absolventů a studentů. Na fotografii bylo zkrátka nahlíženo z mnoha rozličných perspektiv a různá témata, která se v průběhu konference vynořovala a opět zanořovala, vytvářela působivou polyfonii. Zdálo se, že tuto různorodost žádá sama fotografie – jakoby právě její historici a teoretici občas jen obtížně hledali společnou řeč.

Napříč konferenčními sekcemi se objevovaly příspěvky problematizující jednorozměrné pohledy na (vědeckou) fotografii. Ukazovalo se například, že fotografie pořízené vědci při výzkumu nepředstavují jen strohá data, ale často mají i subjektivní rozměr – Stig Storheil na fotografiích pořízených v polovině 20. století norskými glaciology zdůraznil jejich estetickou či sociální dimenzi. Ve fotodokumentaci vědeckého výzkumu tyto aspekty nalezla i Maria Medvedeva, která se zaměřila na fotografie ruských archeologů z devatenáctého století. Na napětí mezi těmito dvěma póly se soustředila i Agnese Ghezzi, která ukázala, jak byly antropology pořizované snímky na jedné straně inscenované a psychologizující, na straně druhé podřízené vědeckému ideálu objektivity. Estetická působivost vědecké fotografie byla pak představena i v konkrétních uměleckých kontextech. Alessandro Ferraro na příkladu italského časopisu Sapere a jeho výtisků ze třicátých let demonstroval propojení vědy a umění skrze sdílený zájem o abstrakci a fascinaci světem nepostižitelným našimi omezenými smysly. Nadiia Kovalchuk představila tvorbu Olega Maliovanyho, který ve svých fotografických kolážích ze sedmdesátých let využíval barevnost závislou na optické hustotě jednotlivých míst, kterážto technologie byla původně vyvinutá pro potřeby kosmologie a lékařské vědy.

V závěru konference se ukázalo, že mezi obrázkem černé díry a obyčejnou momentkou pořízenou běžným fotoaparátem není nutně tak propastný rozdíl, jak se může na první pohled zdát. Podle Dawn Wilson totiž ani ta druhá nevzniká v jednom kroku, nejde pouze o automatický záznam hrubých dat, ale rovněž o jejich překlad. Ten podle ní může být více či méně interpretativní a více či méně závislý na záměrech toho, kdo jej provádí. Nicméně jde stále o záznam reality a jeho estetické kvality tak neumenšují jeho epistemický potenciál. Přednáška poskytla jeden z možných teoretických rámců příspěvků, které se dotýkaly otázky estetického rozměru vědecké fotografie i objektivních a subjektivních vrstev fotografií pořízených při výzkumu, expedicích či experimentech a představovala tak efektní kódu silného motivu vinoucího se celou konferencí.

V mnohohlasu Photo: Science se však objevovala celá řada neméně zajímavých linií. Několik příspěvků se dotklo aktuálně rezonujícího environmentálního tématu či postkoloniální perspektivy a otázky moci obsažené ve fotografickém obraze a v zacházení s ním. Došlo na fotografie jako pracovní nástroj i způsob prezentace vědeckého výzkumu a jeho popularizace, i na téma zviditelňování běžně neviditelného, ať už šlo o ultrafialové vzory na motýlích křídlech či represivní síly skryté v praxi masmédií. Zároveň se za pomoci šesti sekcí podařilo konferenci strukturovat a udržet v ní řád: od technologických otázek a ohledávání nových terénů, se přes vztahy umění a vědy směřovalo k systémům a sbírkám, antropologii až k závěrečným spekulacím.

Přednášky byly nahrávané a brzy se snad objeví na youtubovém profilu Centra pro výzkum fotografie, budete se tak sami moci pustit do mapování šíře možného uvažování o vztahu vědy a fotografie. Ať už budete sledovat příspěvky tak, jak šly po sobě, nebo opustíte vytyčenou cestu a vydáte se po proudu, který zaujme vás, fotografie před vámi vyvstane nejen jako nástroj vědy a jako médium, které na vědecké objevy svébytně reaguje, ale především jako zajímavý fenomén, který bezmála dvě stě let provokuje k přemýšlení. A zdá se, že i nadále provokovat bude.


You may also like...

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Search OpenEdition Search

You will be redirected to OpenEdition Search